Kleba musí bejt....

Takže... Už jste někdy potkali blbce? Tedy, vlastně takového docela malého blbečka? Zrovna nedávna jsem vyslovila domněnku, že neexistuje inteligenčně choulostivější bytost, než  je pražská blondýnka v brzkém očekávání (dámy tohoto typu prominou, umí-li číst).

Ještě jednou o šéfech

Šéfa v posledním vývojovém stádiu této zákeřné choroby napadající mozkové buňky, kterou jsme si už vysvětlili ZDE, má velké množství z nás. Čest vám, závist ostatním. Pojďme si říct, jak takové setkání s šéfem přežít.

Když se s ním potkáte náhodně na chodbě, ve dveřích, u automatu na kávu, zkuste překonat svou touhu otočit se za ním a hrdinsky (zezadu) ho pro tento den zneškodnit mocným kopnutím do míst, kde končívá trávicí trakt. Pravděpodobně na to stejně nemáte koule a tak se smíříte s obličejovou a prstovou gymnastikou. Vystřídáte několik gest a výrazů a na výplatní pásce poznáte, že zrcadlové stěny mají své vlastní poslání a kamery v prostorách firmy nejsou jen nefunkční atrapy.

Pojednání o šéfech

Nikdy jsem úplně nechápala ty peprné vtipy a neméně peprné nadávky na adresu nadřízených. Dokud jsem nezačala pracovat.

Šéf. Má ho skoro každý a skoro každému se při pomyšlení na něj naježí chlupy. Když ho potkáte na chodbě, říkáte si: "Kdybych to tady vedl já, rozhodně bych nebyl jako on. Měli by mě rádi." Pletete se hned ve dvou věcech. Za prvé: šéfy nemá nikdo rád. Za druhé: Šéf není pozice ve firmě, šéf je diagnóza. Velmi, velmi závažná diagnóza. Ale bohužel ne smrtelná.