Nikdy jsem úplně nechápala ty peprné vtipy a neméně peprné nadávky na adresu nadřízených. Dokud jsem nezačala pracovat.
Šéf. Má ho skoro každý a skoro každému se při pomyšlení na něj naježí chlupy. Když ho potkáte na chodbě, říkáte si: "Kdybych to tady vedl já, rozhodně bych nebyl jako on. Měli by mě rádi." Pletete se hned ve dvou věcech. Za prvé: šéfy nemá nikdo rád. Za druhé: Šéf není pozice ve firmě, šéf je diagnóza. Velmi, velmi závažná diagnóza. Ale bohužel ne smrtelná.
Někdo se šéfem narodil. Na takovými jsme se většinou v dětsví, dospívání i dospělosti podivovali, kde tenhle blbec sebral tolik sebevědomí. Pak se dostal na šéfovskou židličku a bylo vše jasné. A někdo se šéfem stal později.
Znám spoustu lidí, o kterých se prohlašuje: "Jako člověk je fajn, ale jako šéf stojí za pendrek." Aha? Všimněte si, prosím, jak podvědomě rozlišujeme. Člověk - šéf. Není to totéž. Ovšem pokud tohle o někom prohlásíte, znamená to, že není šéfem ještě dost dlouho. Později totiž šéf přestává být člověkem zcela. Obvykle prochází několika fázemi vývoje.
Nejdříve se stává něčím neživým. Například ventil, jantar, trhulík a podobně.
Pak přechází v něco abstraktního, jako třeba trulo či mudla.
V další fázi na sebe bere opět v konkrétní podobu. Tentokrát zvířecí. Na začátku je váš šéf pes, uprostřed prase a na konci vůl.
Ve čtvrté fázi se velmi často k označení šéf přidružují i další diagnózy. Obvykle debil a kretén.
V nejtěžší fázi vývoje šéfa se tento jedinec stává lidským orgánem. Nejprve částí trávicího traktu (střevo), poté částí soustavy rozmožovací.
Při konfrontaci s takto postiženým jedincem zjistíte, že si z každé fáze svého vývoje odnesl něco. Zjistíte, že je to debilní čurák, který se chová jako prase a ventiluje si na vás svá selhání, aby se nepoznalo, že on sám je mudlou ve svém oboru.
Žádné komentáře:
Okomentovat